Umění na Bořislavce

Ledovec je unikátní skleněná plastika, jejímž autorem je Art Director české sklářské firmy Lasvit – Maxim Velčovský. Dílo se skládá ze 120 kusů plochého spékaného skla, někdy také označovaného jako lehané sklo, zasazených do dřevěného prolamovaného rastru ve stropě. Jde o tradiční sklářskou metodu pracující se skleněnými pláty, které se různě upravují do požadované kompozice a následně se zataví ve speciální obří fusingové peci. Právě tato metoda výroby skla umožňuje autorovi, aby do jemného sklářského písku ručně vytvářel vzory, se kterými se sklo zapéká.

Ledovec vznikl přímo na míru vstupního loby nového sídla KKCG na Bořislavce. Jednotlivá skla, z nichž se plastika skládá, se postupně rozsvěcují a zhasínají, čímž vytvářejí dojem živoucího organismu v pohybu. Ledovec je největším dílem společnosti Lasvit v České republice a jedním z největších na světě. Design respektuje a zdůrazňuje architektonický záměr budovy, který propojuje umělecké a designérské disciplíny tak, aby celá stavba fungovala v harmonických souvislostech.

Architekti se inspirovali deštnými pralesy ve střední Americe a Asii a pokusili se jejich atmosféru přenést do interiéru. Vodní část navíc vytváří pocit, jako kdyby se návštěvníci nacházeli na ostrově.

Unikátní řešení díla – Epifytu, bylo vytvořeno přímo pro prostor Foyer tak, aby jej doplňovalo a dodalo mu pocit harmonie a klidu.

Je přirozenou součástí života ve Foyer a je zcela unikátní – nikde jinde na světě podobné dílo nenajdete.

Slovo Epifyt má řecký původ (epi – na, phyton – rostlina).

Popisuje organismy rostoucí na žijících rostlinách, které zároveň na sebe neparazitují. Tyto organismy se vyvíjí samostatně a živí se takzvaným „rostlinným humusem“. Vodu přijímají ze vzdušné vlhkosti.

Na 76 speciálně upravených akátových kůlech je vysazeno přes 4000 rostlin.

Druhy rostlin jsou cíleně vybrané tak, aby byly silné a aby přežily teplotní podmínky v České republice. Architekti se při výběru druhů rostlin
inspirovali botanickou zahradou v Brně.

Každý akát je zhruba 7 metrů vysoký a je rozřízlý napůl, aby v něm rostliny mohly mít svá „hnízda“. V každém kůlu jsou dva přívody vody.

Socha připomíná soutěsku ve skalách nejen svými tvary.

„Na Horu“ je skála vyrobená roboty: je 7,5 metru vysoká a váží 57 000 kilogramů.

Autorem je jeden z nejvýraznějších současných umělců Federico Díaz, který sousoší ze čtyř objektů také se svým týmem vyrobil. Pro jeho realizaci vyvinul speciální technologii robotické fabrikace.

Jako materiál Díaz zvolil vysokopevnostní beton UHPC (Ultra High Performance Concrete), který umožnil vytvořit subtilní a zároveň monumentální dílo.

Díky této technologii je možné „Na Horu“ řadit mezi nejkomplexnější betonové stavby tvořené pomocí 3D tisku nebo robotů na světě.

Její součástí jsou vodní prvky, z nichž během letních měsíců skapává voda osvěžující přilehlé okolí. Výsledné dílo je navíc doplněno o vrstvu rozšířené reality, dostupnou všem návštěvníkům prostřednictvím aplikace v mobilních zařízeních.

„V minulosti jsme silnice a cesty stavěli v soutěskách či horských průsmycích, tvořených ledovci nebo působením deště. Není náhodou, že slovo „stezka“ má stejný etymologický základ jako „stékat.“

Tvary „Na Horu“ tak odkazují na břidlici a horniny, které pod Bořislavkou miliony let sedimentovaly a které i dnes formují podobu města. Zároveň je ale na soše (po bližším prozkoumání) patrná pravidelná a zvrásněná struktura vytvořená strojem.

Dílo tak evokuje pnutí mezi přírodou a lidstvím. Připomíná trvalost, která nás přesahuje stejně tak jako schopnost člověka adaptovat sebe a své okolí.“ F. Díaz

Motivem díla je planeta Země, jenž je zde nastavena z méně obvyklého úhlu pohledu. Ne podle osy rotace, jak bývá zobrazována na mapách, ale v kolmém pohledu na Jižní pól. Z ulice je tak vidět část jižní polokoule planety v měřítku přibližně jedné miliontiny Země.

Země je na maketě dobře představitelná ve své velikosti. Její průřez zobrazený na straně přilehlé k objektu zobrazuje poměr mezi tenkou vrstvou pevné zemské kůry, plastickou zónou a tekutou zónou, v níž rotující kovové jádro vytváří magnetické pole jako podmínku Života v jeho existující podobě.

Zemi je tak možné vnímat jako obrovský mechanický systém, stroj, letící vesmírem a poskytující příbytek všemu živému.

Záměrem díla je obrátit pozornost lidí k hlubšímu vnímání Země – planety, našeho domova. Zdánlivě je zájmu dostatek, vlastně téměř veškerý obsah medií se nějak týká Země, různých procesů a doktrín na jejím povrchu – sociálních, enviromentálních… fascinující je ale to, na jak tenké slupce se to všechno odehrává. To, co zahrnuje veškerý Život na pevnině i v oceánech.

Objekt Planeta je vyroben v ZVVZ Milevsko z 8 mm tlustého nerezového plechu.

Obraz „Proudění“ zpřítomňuje základní element, který lze jen velmi obtížně popsat, analyzovat či znázornit. Vychází z autorova dlouhodobého zájmu a fascinace aerodynamikou, pohybem vzduchu v atmosféře a prostoru.

Výchozím materiálem pro studie k obrazu se stala mapa blízkého okolí a 3D model budov od studia Aulík Fišer. Byla vytvořena digitální simulace proudění vzduchu v dané lokalitě.

Ta sloužila jako podklad pro sérii kreseb, kde meteorologickou mapu (graf) Jan Poupě zjednodušuje a přetváří do dynamických lineárních tahů.

Přes tyto kresby umisťuje autor mřížku segmentů – jehlanů. Tento tvar dobře reflektuje světlo a svou orientaci v prostoru. Poté přenáší získaný systém na plátno a zpracovává jej formou strukturální olejomalby. Celou plochu obrazu měřícího 358 cm x 436 cm nakonec tvoří 1620 jehlanů.

Jan Poupě: „Při pozorování obrazu jej zprvu vnímáme jako chaotický, ale při delším pozorování začneme v ploše rozeznávat dynamická a klidná místa. Shledáváme, že pohyb má vnitřní logiku a řídí se objemy ukrytými pod vrstvou jehlanů. Můžeme stále tušit charakteristický půdorys komplexu. Pro diváka však tato souvislost není nutná, zásadní je dynamika a pohyb v obraze.“